Česká televize v datech a souvislostech

Česká televize ve 30.letech

Na počátku třicátých let existovalo v Československu mnoho nadšenců zabývajících se jak teoretickou tak i experimentální stránkou televizní techniky. V tisku se pravidelně objevovaly informace o televizi v zahraničí, jakož i technické údaje a návody pro stavbu amatérských přijímačů, které umožňovaly příjem experimentálního vysílání mechanické televize z přijímačů v Berlíně a Londýně. Bylo podáno i několik patentových přihlášek z oboru televize. Všichni nadšenci však pracovali takřka výlučně izolovaně. Uveďme nejdůležitější jména: František Pilát, Antonín Radba, František Švadlena , Matias Färber, Gustav Mahler. Posledně jmenovaný sestrojil s Františkem Burdou jeden z prvních televizních přijímačů. G. Mahler ve svých vzpomínkách popisuje problémy, se kterými se první experimentátoři museli potýkat:

" Pokusy se dělaly v suterénu domu čp. 537/17 v Praze XVIII, Potockého ulici od 24,00 do 0,30 hod. Vypadalo to asi takto: Na radiopřijímači jsme měli předem vyladěnou vlnu 261,5 m, Londýn, ale když mělo dojít k vysílání, ozvala se nám stanice jiná, tedy honem doladit, někdy to šlo špatně, někdy jsme už vlnu 261,5 m nechytili, půlhodinka utekla a bylo po seanci. Druhý den šel Londýn dobře, byla půlnoc. Na osu Nipkowova kotouče jsme nasadili vrtačku a točili a točili. Když už se nám zdálo, že jsme na 750 otáčkách, buď jeden z nás nebo oba jsme vykřikli "teď!" Ale čáry se rozlezly, synchronizace nenaskočila a hra začala znovu. Byli jsme po celodenní práci v zaměstnání už stejně unaveni, včera přes půlnoc, dnes zase točit vrtačkou bylo únavné, jen se z nás lilo. Dostat "grif", aby to klaplo na 750 otáček, stálo několik nocí hodně potu.
Pak to však přece jen klaplo. Byl tu Londýn, synchronizace zabrala, honem jsme zhasli světlo a střídavě koukali do okénka. Nerozeznali jsme nic, něco se tam kroutilo, těsnalo, chvílemi okénko tmavlo dole, chvílemi nahoře, levá půle byla od neonky růžová, na pravé byl bouřkový mrak a zase naopak. My však byli přesvědčeni, že se díváme na obrázky z Londýna a byli jsme štastni, nechci-li přímo říci "u vytržení".
V té průkopnické práci bylo více nezdarů, než dobrých výsledků, víc utrpení než radosti, avšak mnoho těch jalových nocí nahradila zdařilá půlhodina v níž se nám v okénku objevila vousatá tvář profesora, snad zrovna k nám promlouvající, vždyť se jeho pusa všelijak kroutila. Na zvuk jsme nebyli zařízeni. Jen amatéři, zanícení pro nový obor radiotechniky, mohou vynaložit tolik energie za tak malou odměnu, která ovšem není k velkému užitku, ale ani ztrátou.
Zprvu jsme chtěli vidět předem nebo i dodatečně z vysílacích programů, co uvidíme nebo co jsme to vlastně viděli, ale pak jsme toho pro duševní klid nechali. V prvním případě to totiž nebyl profesor, ale zpěvačka."

Zajímavou postavou počátků české radiotechniky je také sedlák František Holeček.

Postupem času se izolovaní zájemci o televizní techniku začínají sdružovat v příslušných organizacích. Jednalo se zejména o Československý radiosvaz a Československý radioklub. Tlak odborné veřejnosti na ministerstvo pošt a telegrafů se stupňuje. Požadavky se v této době ještě nesoustřeďovaly na zavedení pravidelného televizního vysílání, ale žádalo se, aby experimenty v oblasti televize byly ze státních prostředků financovány nebo aby byla z téhož zdroje alespoň podporována soukromá iniciativa.

V září 1934 se československá veřejnost mohla poprvé seznámit s televizním vysíláním v rámci Pražského vzorkového veletrhu. Postoj státních orgánů k televizi nejlépe dokumentuje první souhrnná zpráva ministerstva pošt a telegrafů, do jehož působnosti televize patřila:

"..technický vývoj televize ještě není zdaleka ukončen do té míry, aby bylo lze pomýšlet na zavedení obrazového rozhlasu….Vysílací technika na krátkých vlnách není dosud prozkoumána a šíření televizních vln není známé. Za současného stavu není možné vyrobit přijímač o takovém výkonu, který by nebyl pod vlivem poruch, způsobených zapalováním výbušných motorů automobilů…. Nedoporučujeme proto překotné zavedení obrazového rozhlasu u nás. Na druhé straně je však třeba řešit věc velmi rychle právně a organizačně, aby si poštovní správa zajistila provádění anebo aspoň technickou správu i této formy rozhlasu, což je zatím ze státních důvodů naprosto nutné a z provozních pro budoucí úzkou spolupráci obrazového a fonického rozhlasu jinak nemyslitelné. Je zde nebezpečí ukvapeného podnikání soukromých společností, jež by věc zdiskreditovala."

V prosinci 1934 vznikla na ministerstvu komise, jejímž úkolem bylo zmapovat stav rozvoje televize ve světě, zvážit domácí možnosti a navrhnout další postup. Komise pozorně studovala zkušenosti zahraničních televizních společností, ale téměř vůbec nevěnovala pozornost domácím odborníkům. Stranou zájmu komise zůstal i neúnavný experimentátor a nadšený popularizátor televize Dr. Jaroslav Šafránek. Na doporučení komise presidium ministerstva projednalo a schválilo projekt experimentálního vysílače mechanické televize. Dnes se toto rozhodnutí může zdát problematické, protože v roce 1935 byl již mechanický princip odmítnut, ale na druhé straně by jeho realizace byla projevem zájmu státních orgánů o rozvoj televize u nás. K realizaci projektu však nikdy nedošlo.

V roce 1935 nastala pro radioamatéry a průkopníky české televize nová situace. Pokusy s jednoduchou přijímací aparaturou musely být přerušeny, protože berlínský i londýnský vysílač přestaly vysílat televizní obraz na středních vlnách a přešly na pásma VKV. Aby bylo možné pokračovat v televizních experimentech, bylo třeba sestrojit také vysílací zařízení. Iniciativu převzal televizní kroužek při Českém radioklubu v Praze. Bylo rozhodnuto sestrojit svépomocí kompletní televizní řetězec, který bude sloužit k demonstraci televize a její popularizaci mezi veřejností. Úkolu se ujal dr. Jaroslav Šafránek, který díky finanční podpoře několika jednotlivců sestrojil se svými spolupracovníky v prosinci roku 1935 první kompletní televizní aparaturu pro vysílání a příjem mechanické televize, určenou pro experimenty a demonstraci televize. Veřejnost měla možnost shlédnout toto zařízení 10. prosince 1935 při předvádění v Domě zemědělské osvěty v Praze na Vinohradech. Řetězec pracoval s třicetiřádkovou normou a snímkovým kmitočtem 12,5 Hz. Obrázek byl promítán na matnici o rozměru 10 cm x 15 cm.
Zcela vážně se tehdy také diskutovalo o vhodném domácím slovu pro mezinárodně používaný výraz televize. Nejčastěji byly uváděny tyto termíny: dálnovid, dálnojev, dálnozor, rozzor, obrazový rozhlas, rozvid, rozjev, televizní rozhlas. Naštěstí však zůstalo vše při starém.

V roce 1936 dr. Šafránek zintenzívnil svoji propagátorskou činnost a se svými spolupracovníky podnikl studijní cestu do Paříže, Londýna a Berlína. Svoje bohaté experimentální zkušenosti a poznatky shrnul v knize Televise, která vyšla v říjnu 1936. Tato první česká originální práce o televizi obsahovala vedle množství fotografií, grafů a schémat také Šafránkovo stanovisko k problematice rozvoje televize u nás.

" Program našich pracovníků televizních jest jasný. Dát našemu odbornému obecenstvu co nejdříve televizi. Třeba jednoduchý systém třicetiřádkový, který by umožnil našim radioamatérům seznámiti se prakticky s taji televize. Je velký rozdíl mezi knižním studiem a praktickým provedením. Věci, jež v knižním popisu vyzní zcela samozřejmě a jednoduše, jsou při praktickém provádění často tvrdým oříškem. Musíme tedy dáti velikému počtu našich pracovníků možnost pracovat. Stát by mohl sotva srovnat se svým svědomím, aby dnes, v době moderní televize, zaváděl třicetiřádkový systém. Proto by bylo nejlépe tuto věc přenechati soukromým korporacím. Mezi tím může stát získat dostatek času na přípravu dokonalé moderní televize. Soukromá korporace by mohla snadno postupem času připravit naše obecenstvo až na příjem víceřádkové televize. Stát nebude riskovat ve svých výdajích a může kdykoliv převzít výsledky práce soukromé korporace.
Myslím tedy, že by nemělo být bráněno jednotlivcům, když by buď sami nebo ve společnosti usilovali o rozvoj československé televize. Ostatně nezáleží na formě, ale jedno jest již jisté, že v nejbližší době bude to otázkou státní prestiže míti dokonale vybudovanou televizi. Vedle těchto důvodů nejsou mezi posledními důvody, týkající se státní obrany. Dnes může televize vstoupit prakticky do služeb armády. Kde vezmeme dostatek školených pracovníků, budeme-li televizi brzdit tak, jako doposud a budeme-li o těch, kteří televizi propagují říkat, že zbytečně národ pobuřují? Příliš velikou zodpovědnost si berou na sebe ti, kteří tak tvrdí".

A jaký byl postoj ministerstva?
"Je jisto, že službu televizní jednoho dne zavedeme podobně jako byla zavedena služba rozhlasová.", uvádí se v referátu ministerstva ze dne 9.3.1936 "Jak tato služba bude organizována, není dnes ještě možno říci a musíme si v této věci ponechat úplně volnou ruku…."

Rok 1937 začal slibně. České slovo otisklo 12.února zprávu pod názvem Letos bude televize. Uvádí se v ní mimo jiné:"…Pro televizní vysílací stanici našlo ministerstvo pošt laboratorní místnost v budově poštovního úřadu na Žižkově. Ministerstvo pošt a telegrafů připravilo objednávky na součástky stanice…s konstrukcí doma dělaných součástek se začne v nejbližších dnech. První pokusy s televizní vysílačkou se budou konat nejdéle koncem roku." O den později ohlašuje Národní politika, že " Přijímací aparáty budou prodávány v ceně kolem 15 000 Kčs." Zahájení vysílání se však stále odkládá. Nejprve na začátek, později na jarní měsíce roku 1938. Skupina dr.
Šafránka předvádí v srpnu novinářům nový typ televizního přijímače s katodovou trubicí pracující s 30 řádkovým systémem. Šíře zájmu dr. Šafránka je obdivuhodná. V prosinci 1937 podává patentovou přihlášku s názvem "Způsob a zařízení pro barevnou televizi". V dopise svému příteli píše "…Bude mi potěšením, budu-li moci Vám příležitostně ukázati výsledky další své práce v oboru televise, kde zejména usiluji o vybudování barevné televize, od jejíhož uskutečnění mne nedělí nic jiného, než finanční prostředky."
Situace se nezměnila ani v průběhu roku 1938. Dr. Šafránek nabídl ministerstvu školství a národní osvěty, že sestrojí zdarma televizní soupravu, která by sloužila k demonstraci televize na školách. Poprvé a naposledy obdržel státní dotaci a v prosinci 1938 tak mohl novinářům předvést první český přijímač o 240 řádcích. Na ministerstvu pošt a telegrafů pracuje na laboratorních zkouškách televize skupina pod vedením ing. Singra, která 9. března 1939 uvedla do provozu televizní vysílač, který však šířil pouze nosnou frekvenci. Dr. Šafránek však nebyl přes opakované nabídky přizván ke spolupráci.
Do okupace německou armádou tak nebylo na našem území zahájeno televizní vysílání.

Vznik anglické televize

V této zemi se odehrál souboj obou základních směrů, z něhož vyšel vítězně systém elektronický, na jehož základě zahájila Velká Británie, jako první na světě, 2. listopadu 1936 pravidelné televizní vysílání pro veřejnost.
Nejvýznamější postavou a neúnavným propagátorem mechanického systému byl John Logie Baird. Počátkem roku 1924 sestrojil v Hastings své první zařízení pro přenos obrazu. Jeden z Bairdových přátel, Ronald F. Tilman popisuje zařízení takto:

" První primitivní televizní aparát stál na Bairodově mycím stole, kteý mu současně musel sloužit i jako laborarorní stůl. Označení "aparát" je poněkud nadnesený název pro pramálo slibně vyhlížející hromadu krámů a primitivního příslušenství. Byla to především stará bedna od čaje, kterou baird koupil za pár pencí a sám přivlekl ulicemi městečka Hastings. Na ní byl přidělán motor, který poháněl otočný Nipkowův kotouč a další otočné části byly zhotoveny ze staré lepenky. Látací jehla a zmačkaný a znovu pečlivě uhlazený staniol tvořily další důležité součásti zařízení. Potřebné čočky si Baird obstaral za nepatrný obnos v obchodě s jízdními koly. Elektromotory, které byly dobré nejvýše na smetiště, musely složit jiným úkolům, než pro které byly původně vyrobeny a pro které se hodily. Všude kolem byla dále spousta různých přístrojů, které dříve sloužily v armádě a které bylo možné si nyní obstarat za pakatel. Nikdo jiný, kromě Bairda, by to všechno asi nedokázal vyslídit a získat. Celá aparatura, kterou doplňovaly ještě dvě staré krabice na klobouky, byla pečlivě slepena klihem, pečetním voskem a spojena provazy. A tuto chaotickou změť prostupovaly dráty různé síly a barvy…"

Tímto způsobem se Bairdovi podařilo přenést stínový obraz maltézského kříže z jedné strany místnosti na druhou. Obrázek byl tvořen 30 řádky s frekvencí 12,5 obrázku za sekundu, byl velmi malý a nedokonalý. Očitý svědek prvních pokusů F.H. Robinson napsal 3. dubna 1924 v časopise Kinematograph Weekly v článku nazvaném "The Radio Kinema": "Viděl jsem sám, jak maltézský kříž, tak i svoje prsty reprodukované aparaturou přes celou místnost. Obrázky byly zcela ostré a jasné, i když poněkud nestálé. Příčinou tohoto nedostatku byly čistě mechanické poruchy nikoliv snad chyba v systému".

Baird při svých pokusech zápasil s naprostým nedostatkem finančních prostředků a také s nezájmem veřejnosti a odborných kruhů. Pozornost svých spoluobčanů si vysloužil až tehdy, když náhodní chodci zpozorovali v podkroví domu, v němž Baird bydlel, záblesky a záři a uslyšeli hlasité rány v důsledku krátkého spojení na aparatuře. Radní v Hastingsu nepovažovali Bairdovy pokusy za slučitelné s bezpečností a veřejným pořádkem města a nařídili mu, aby se vystěhoval. Baird se tedy na základě soudní výpovědi odstěhoval v srpnu 1924 do Londýna.

Baird si velmi záhy uvědomil, že bez publicity svých pokusů a bez nezbytné finanční podpory nebude moci pokračovat ve svých experimentech. První veřejná demonstrace pro novináře proběhla ještě v Hasting, v Londýně Baird umístil svoji aparaturu v obchodním domě Selfridge ve Westendu.

V lednu 1926 navštěvuje jeho skromnou laboratoř několik desítek členů učené Royal Institution. Postupně se o jeho pokusy skutečně začíná zajímat tisk a jeho prostřednictvím i veřejnost. Baird se zbavuje tíživé finanční situace a pomocí svých příbuzných zakládá s kapitálem 500 liber společnost Television Ltd. Neustále pracuje na zdokonalení své aparatury a dosahuje dalších úspěchů o čemž svědčí např. New York Times z 6. března 1927, které píší: " Nikdo jiný, kromě tohoto Skota ,syna evangelického pastora, nepřenáší tak dokonalý obraz se všemi gradacemi světla a stínů." Uznání, které je o to cennější, že přichází z druhé strany oceánu, ze země, která sleduje televizní experimenty Ch.F.Jenkinse, ze země, kde v roce 1923 V.K.Zworykin položil základ k rozvoji elektronického systému televize.

Neúnavná propagační činnost, zprávy o experimentování s televizí v okolním světě způsobily konečně i to, že se o Baidovu práci začínají zajímat podnikatelské kruhy. V dubnu 1927 je založena společnost Baird Television Development Company s kapitálem 125 000 liber a v červnu 1928 Baird International Television Ltd. S kapitálem 700 000 liber. Bairdovi se podařilo během relativně krátké doby vyvést televizi z laboratoří do povědomí veřejnosti a s její pomocí vyvíjet tlak na kompetentní činitele, aby uznali, že televize je médiem, se kterým je třeba počítat a kterému je nutno pomáhat při jeho rozvoji.

Vedle problémů souvisejících s vývojem vysílacího a přijímacího zařízení musel Baird řešit i otázky spojené s přenosem signálu. V této době má již rozhlas obrovskou oblibu, vznikají nové a nové rozhlasové společnosti a rozvoj bezdrátové komunikace podléhá regulacím, jak uvnitř jednotlivých států tak i v mezinárodním rámci. Baird proto podává v lednu 1926 Ministerstvu pošt žádost o udělení vysílací licence k pokusnému vysíláni V tomto okamžiku se naplno projevuje střet dvou tendencí, který je charakteristický pro každou zemi, ve které probíhají experimenty s televizí. Na jedné straně Baird subjektivně přesvědčený, že jeho televize je již zralá pro veřejný a každodenní provoz a na straně druhé experti z ministerstva pošt a BBC domnívající se, že předčasné a ne zcela dokonalé veřejné vysílání by mohlo televizi spíš ublížit než pomoci. Tyto obavy dokládá jeden z účastníků předvádění televize členům Royal Institution, E.G.Steward, který uvedl, že "aparatura v nynějším stadiu vývoje přenáší prabídný obraz, na který není ani fyzicky příjemné se dívat" a dodává, že " veřejnost by možná ze zájmu si zařízení koupila, ale brzy by myšlenku na televizi s nechutí zavrhla". Baird naopak poukazoval na národní prestiž a argumentoval např. i tím, že rozhlasové vysílání v roce 1922 bylo zahájeno, i když tehdejší rozhlasová technika byla mnohem primitivnější.

Po určitém váhání uděluje ministerstvo v srpnu 1926 Bairdově společnosti licenci s označením 2TV.30. září 1929 poskytuje BBC Bairdovi požadované kapacity a "místo v éteru".
Licence umožňovala Bairdovi vysílat pětkrát týdně, kromě soboty a neděle od 23 do 23:30. Není bez zajímavosti, že BBC v souladu se svou Chartou neumožnila Bairdovi vysílat žádné reklamy. Souběžně se zahájením zkušebního vysílání uvádí Baird na trh také první britský televizor v ceně 30 liber. Bairdovy společnosti však nebyly jediné, které se v Británii zabývaly experimentováním s televizí. Jednalo se o britské společnosti Electric and Musical Industries Ltd.(E.M.I.), Marconi a americkou Radio Corporation of Amerika(RCA). V roce 1934 se první dvě firmy spojily a vytvořily tak novou společnost Marconi - E.M.I. Television Company, která se stala vážným Bairdovým konkurentem. Praktické výsledky experimentů této společnosti byly velmi nadějné a prokazovaly jasné přednosti elektronického systému před mechanickým. Baird se však nevzdával svými demonstracemi poukazoval na netušené možnosti televizního vysílání. V roce 1931 např. přenášel Baird koňské dostihy, realizoval v New Yorku přenos z nemocnice, při kterém studenti sledovali na obrazovkách operaci. V roce 1932 uskutečnil přenos z vlaku jedoucího rychlostí 70 mil za hodinu, v roce 1933 vysílá televizní přenos ze ZOO.

Souboj obou systémů se však již chýlil ke konci. Počátkem roku 1935 doporučila komise Ministerstva pošt co nejdříve zavést pravidelné televizní vysílání s tím, že oběma systémům bude dána stejná možnost a poskytnuty shodné podmínky pro praktické uplatnění. Obě společnosti byly vyzvány, aby vybudovaly v Londýně vysílače a příslušná studia. V březnu 1936 bylo stavebně vše připraveno, v srpnu se zahájily zkoušky a 2. listopadu 1936 v 15, 30 hod zahájila BBC jako první na světě pravidelné televizní vysílání. Příjem prvního vysílání byl umožněn zhruba 300 osobními televizory dále pak 20 přijímači umístěnými na veřejných místech, jako např. na nádraží, v muzeu a v obchodních domech. Cena televizního přijímače se pohybovala od 120 do 140 liber a obraz měl rozměry 17 x 22,5 cm. Vysílalo se denně od 15 do 16 hodin a večer od 21,30 do 23 hodin. Signál londýnského vysílače byl přijímán úspěšně až do vzdálenosti 150 km.

Obě společnosti se po týdnu střídaly. Marconi-E.M.I. vysílala obraz tvořený 405 řádky při frekvenci 25 obrázků za sekundu, Baird pracoval s 240 řádky se stejnou frekvencí. Již 6. února 1936 však poradní výbor pro televizi po důkladném zvážení kladů a záporů obou systémů doporučil BBC, aby se s konečnou platností rozhodla pro systém elektronický.

Historický význam J.L.Bairda je třeba vidět především v tom, že dokázal přesvědčit veřejnost a oficiální místa o reálnosti a důležitosti televizního vysílání. Bez Bairda by zcela určitě nezačala Velké Británie vysílat již v roce 1936.

Britská televize přestala vysílat v předvečer 2. světové války 1. září 1939 a znovu se ozvala až 7. června 1946.